Je tu čtvrtá část rozhovoru s Karlem Jelínkem na téma „Péče řádného hospodáře“. Co si lze představit pod takovou žalobou na doplnění pasiv? Jak je to s neplatnými a neúčinnými právními úkony? V textu najdete spoustu zajímavostí! První, druhou a třetí část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.
Minule jsme se zastavili před horou problémů s názvem „rizika ve vazbě na úpadek“.
Abychom v tom měli pořádek, podíváme se nejprve na rizika civilní, plynoucí z „téměř ďábelského“ § 66 zákona o obchodních korporacích, který byl do současné podoby upraven s účinností teprve od 1. 1. 2021.
Dvě speciální povinnosti (sankce) vůči členu statutárního orgánu mohou být uplatněny za dvou základních podmínek, a to pokud člen přispěl porušením svých povinností k úpadku společnosti a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku. Na tyto základní podmínky, navazují další dvě spouštěcí podmínky, každá z nich pro jednu speciální povinnost, kterou soud může statutárovi uložit.
Jedná se o tzv. „vydání prospěchu“?
Ano, první možnou povinností je vydání prospěchu získaného ze smlouvy o výkonu funkce. Povinnost nastupuje pouze v případě, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh jiné osoby než dlužníka, což je dobré si zapamatovat, neboť to je první významná spouštěcí podmínka k procesu, který může skončit fatálně. Člen statutárního orgánu je povinen na základě rozhodnutí soudu vydat do majetkové podstaty prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce případně i jiný prospěch, který od korporace obdržel, a to až za období dvou let zpětně před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že je členu uložena tato povinnost, rozhodne soud i bez návrhu o vyloučení člena z výkonu funkce (to jsme rozebírali v minulé části).
Odbočka: před časem jsme vedli sofistikovanou diskusi, zda věta „pantáta na návrh jmenuje (nebo odvolá)“ znamená příkaz, nebo zda poskytuje prostor pro pantátovu úvahu. Troufám si říci, že formulace „soud rozhodne o vyloučení člena“ znamená, že soud tak rozhodne víceméně zároveň s uložením povinnosti a basta fidli.
Jak vypadá druhá povinnost?
Druhou povinností je tzv. žaloba na doplnění pasiv, která může být použita v případě, že v insolvenčním řízení byl na majetek korporace prohlášen konkurs, což je druhá spouštěcí podmínka, také potenciálně fatální. Člen statutárního orgánu je totiž povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku korporace. Pokud je statutárů více, existuje solidarita, takže by se na to měli složit. Soud ale přihlédne k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty.
Tady může jít o velké částky.
Vydání prospěchu za dva roky zpět je velmi nepříjemné, zejména když si uvědomíme, že se nejedná jen o peněžní plnění ve formě odměny za výkon funkce, ale o všechna další plnění typu příspěvek na penzijní připojištění, D&O pojištění, stravenky apod., včetně té permice do posilovny. Je to nepříjemné, ale nemusí to být nutně likvidační, protože tam ve většině případů půjde o částku v řádu stovek tisíců až milionů korun. To se o žalobě na doplnění pasiv říci nedá ani omylem, protože i ve středně velké společnosti mohou „chybět“ desítky až stovky milionů. Nebo víc.
Aktivní legitimaci (a už minule jsme si už řekli, že se nejedná o legitku do posilovny) má v tomto případě insolvenční správce, který podává soudu návrh na základě vlastního rozhodnutí, nebo i tehdy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor.
Pokud je v majetkové podstatě dostatek prostředků ke krytí nákladů na podání návrhu, nebo pokud věřitelé poskytnou na tyto účely přiměřenou zálohu, nemůže insolvenční správce dle mého názoru návrh k soudu nepodat, protože by se sám dostal do problémů.
Pasivní legitimace (tzn. na koho se to hodí) u těchto dvou povinností je definována v zákoně celkem jasně – jedná se o členy statutárního orgánu, bývalé členy statutárního orgánu, osoby v obdobném postavení člena statutárního orgánu (o tzv. faktických vedoucích jsme už mluvili) a o fyzické osoby, které zastupují právnickou osobu, je-li tato členem statutárního orgánu.
Je nějaká možnost, jak těmto rizikům předejít?
Z dikce zákona plyne, že jediná bezpečná cesta, jak projít močálem suchou nohou, je, při řízení společností v problémech a zejména v úpadku, podat dlužnický insolvenční návrh (tedy tzv. sám na sebe), který bude v optimálním případě rovnou spojen s návrhem na povolení reorganizace, která bude později soudem povolena.
V tomto případě nelze aplikovat ani jednu z výše uvedených povinností vůči statutárovi i kdyby insolvenční správce a věřitelský výbor sebevíce chtěli, neboť to zákon neumožňuje. Jakýkoliv jiný případ, tzn. věřitelský insolvenční návrh a/nebo řešení úpadku konkursem může aktivovat jednu nebo dokonce obě povinnosti.
Domníváme se, že takto je to nastaveno zákonodárcem zcela záměrně, neboť společnosti v problémech přežívají léta ve stavu technického úpadku, prostřednictvím druhotné platební neschopnosti šíří morovou nákazu po okolí a postupně promrhávají nebo i rozkrádají majetkovou podstatu až do úplné nicoty.
Povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité péči měl dozvědět o svém úpadku, je obsažena v insolvenčním zákoně už léta. Bohužel statutární orgány podávají insolvenční návrhy dávno za bodem, ve kterém se ještě něco dalo zachránit. Říká se, že to je v průměru až tři roky poté.
Protože statutární orgány povinnost z insolvenčního zákona dlouhodobě ignorují, bylo dodatečně vykutěno ustanovení o vydání prospěchu z výkonu funkce, které má jednoznačný účel – má tlačit na statutární orgány, aby podávaly insolvenční návrhy mnohem dříve a také dříve, než je podá věřitel.
Preference restrukturalizace před konkursem, která je nepřímo vepsána do druhého ustanovení, je také jasná – dobře provedená restrukturalizace bývá mnohem efektivnější, uspokojení věřitelů bývá vyšší než v konkursu, je zachována značka, výroba, spolupráce s dodavateli a dalšími věřiteli, některá pracovní místa apod. Je to prostě více sexy.
Nakonec je nutné dodat, že existuje komerční pojištění odpovědnosti členů orgánů společnosti (tzv. D&O pojištění), které může kromě řady druhů škod hradit i náklady na právní zastoupení. Před uzavřením takového pojištění je nutné vše důkladně a do detailu prodiskutovat s makléřem a pečlivě pročíst všechny obchodní podmínky, ať jsou psány jakkoliv malým písmem.
Pokud se náruživě začtete do části „Výluky“, zjistíte, že nelze pojistit jakékoliv protiprávní jednání a jakékoliv úmyslné porušení povinnosti. Dále nelze pojistit ani různé pokuty a penále, následky řízení, která již běží, újmy na zdraví a škody na věci. Také bývají vyloučeny škody způsobené na území USA.
Vraťme se ještě k osobní odpovědnosti statutára za škodu. Jak dlouho tato odpovědnost trvá?
Všichni asi víme, že dle občanského zákoníku obecná promlčecí lhůta trvá tři roky. Také víme, že zákoník obsahuje u řady případů jiné délky lhůt, což je i tento speciální případ.
V případě námi zkoumané odpovědnosti statutára za škodu běží dvě lhůty vedle sebe, a to pro poškozeného a pro škůdce.
Subjektivní lhůta je lhůtou k uplatnění nároku poškozeného a trvá tři roky od začátku běhu promlčecí lhůty. Ta začíná běžet v okamžiku, kdy se oprávněná osoba (poškozený) dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. „Okolnosti“ lze definovat jako vědomost o škodě a o osobě povinné k její náhradě (tzn. o osobě škůdce). Zde je nutné si uvědomit, že běh subjektivní promlčecí lhůty tedy nemusí nutně startovat okamžikem vzniku škody, ale může to být i později.
Objektivní lhůta, ve které se promlčí právo na náhradu škody (tedy z pohledu z opačné strany de facto skončí povinnost škůdce nahradit škodu), běží 10 let od vzniku škody, v případě úmyslu dokonce 15 let od vzniku škody.
Statutár – „škůdce“, si tedy může oddechnout v krajním případě až po několika pětiletkách od spáchání prvotního hříchu. Pro úplnost dodávám, že se jedná o promlčení a nikoliv o prekluzi, tzn. škůdce, když bude chtít, může klidně plnit i po těchto promlčecích lhůtách. To bylo jen, abychom se taky trochu zasmáli.
Obsahuje insolvenční zákon nějaká ustanovení o náhradě škody či jiné újmy?
Odpovědnost za škodu či jinou újmu je obecně definována v občanském zákoníku a v zákoně o obchodních korporacích (viz některá z předchozích částí našeho rozhovoru). Škody vzniklé v úpadku nebo v insolvenčním řízení by zcela jistě šlo pod tato ustanovení podřadit, ale insolvenční zákon pro jistotou definuje odpovědnost znovu, a to na více místech. Sichr je sichr, jak říkal ten pán, než spadl ze žebříku.
Tak např. osoba, v tomto případě dlužník, který v rozporu s požadavky insolvenčního zákona nepodal insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením povinnosti podat insolvenční návrh. Dlužník např. také ručí za škody vzniklé porušením povinností v době trvání moratoria a v reorganizaci.
Společnosti v problémech, resp. jejich statutáři a managment se často snaží bonitní majetek společnosti „odklonit“. Když přijde insolvenční správce, najde jen prázdnou skořápku. Pamatuje na to insolvenční zákon?
Insolvenční zákon obsahuje speciální ustanovení o neplatných a neúčinných právních úkonech.
Pro definici neplatných právních úkonů si musíme odskočit do občanského zákoníku, kde to najdeme pod neplatným právním jednáním, neboť i názvosloví se v čase vyvíjí.
Neplatným právním jednáním zákon určuje jednání, které se příčí dobrým mravům, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, pokud má být plněno něco nemožného, pokud je jednáno osobou, která není plně svéprávná, a tedy není v dané věci způsobilá, popř. pokud je jednáno osobou v duševní poruše.
Neplatným jednáním je i jednání, které nebylo učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, tuto vadu mohou ale strany dodatečně zhojit. Posledním druhem neplatného jednání je omyl.
Zákon dále konstatuje, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné a zároveň stanoví, že chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li jeho význam nepochybný. Tato ustanovení jsou namířena proti právnímu formalismu.
Ale zpět k insolvenčnímu řízení. Pokud je v transakcích dlužníka nalezen nějaký potenciálně neplatný právní úkon a je-li pravomocným rozhodnutím soudu tato neplatnost zjištěna, musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Jinými slovy transakce se odroluje zpět.
Dobře, ale nedá se čekat, že statutáři budou uzavírat všechny odkloňovací transakce se „slabomyslným Pepkem Vyskočem“. Jak se zákon dívá na právní úkony, které jsou dle definice bez problémů platné, ale které přesto vedly k úpadku společnosti, nebo které u společnosti v technickém úpadku snižují majetkovou podstatu?
To řeší kategorie neúčinných právních úkonů. To jsou úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se zároveň považuje i dlužníkovo opomenutí (tzn. nečinnost). Neúčinný právní úkon může být zároveň úkonem platným. Již z definice plyne, že se neúčinné právní úkony vážou přímo na úpadkový režim.
Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů musí osoby, které z tohoto plnění měly prospěch, povinně vydat do majetkové podstaty. Insolvenční zákon reaguje na nekonečnou vynalézavost dlužníků a definuje celkem tři druhy neúčinných právních úkonů.
„Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění“ se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Do této kategorie lze zahrnout pouze úkony, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo úkony, které k úpadku vedly. Zákon je s pomocí právní fikce přísnější na osoby blízké, neboť úkon učiněný ve prospěch osoby blízké nebo v koncernu je považován za úkon, který byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku.
Případné prověřování transakcí do minulosti je časově omezeno. Právnímu úkonu lze odporovat, pokud byl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. V případě osoby blízké nebo koncernu to jsou tři roky.
„Zvýhodňujícím právním úkonem“ se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než by tomu bylo v konkursu. Do této kategorie lze zahrnout pouze úkony, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo úkony, které k úpadku vedly. Právní fikce ohledně osoby blízké nebo v koncernu je stejná jako v předchozím případě a stejný je i časový test. Zákon obsahuje příklady znevýhodňujících právních úkonů, kterými jsou zejména splnění dluhu dříve, než se stal splatným, změna nebo nahrazení závazku v dlužníkův neprospěch, prominutí splnění dluhu, umožnění zániku či nesplnění práva a poskytnutí majetku k zajištění již existujícího závazku.
A konečně „úmyslně zkracující právní úkon“ je takový úkon, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Právní fikce ohledně osoby blízké nebo v koncernu říká, že tento úmysl znám byl a hotovo. Časový test sahá pět let před zahájení insolvenčního řízení, a to stejně pro všechny protistrany (tzn. bez ohledu na osobu blízkou nebo koncern).
Vezměme si modelový příklad majitele a jednatele společnosti v jedné osobě, společnost je technicky v úpadku. Postupně prodává nemovitý a movitý majetek společnosti za nízkou cenu členům rodiny, platí švagrově firmě všechny faktury ještě před splatností a vůbec nevymáhá pohledávky po splatnosti. Insolvenční správce v takové společnosti najde všechny tři neúčinné právní úkony a začne se starat o vydání prospěchu do majetkové podstaty.
Čistě teoreticky – pokud by to někdo chtěl udělat „bezrizikově“ (co do analýzy neplatných právních úkonů) a provedl by všechny transakce zkraje roku v roce 2023, muselo by být insolvenční řízení zahájeno až po vypršení všech časových testů, tedy v roce 2028, což je nereálné (i když zázrak vyloučit nelze nikdy).
Lze nějak odhadnout, jak se bude chovat insolvenční správce? Jsou případy, kdy je statutár v problémech nevinně, nebo na něj sankce dopadnou tak tvrdě, že mu to zcela zničí život. Nebude možné se nějak lidsky domluvit?
Insolvenční správce má soukromoprávní i trestněprávní odpovědnost. Správce je přímo povinen v insolvenčním řízení vyvíjet veškeré úsilí, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Základní hodnotou je společný zájem věřitelů a nějaké ohledy na statutáry nebo management se v procesu nevyskytují.
Dle insolvenční zákona je insolvenční správce odpovědný za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobil porušením povinností a tím, že nepostupoval s odbornou péčí. A „odborná“ péče stojí výše než péče řádného hospodáře, o „běžné“ péči nemluvě. Insolvenční správce má navíc za zády věřitelský výbor, který dohlíží na jeho činnost. Úmyslné nevyužití nástrojů, které poskytuje právní úprava pro navýšení majetkové podstaty, a tedy pro vyšší uspokojení věřitelů, by bylo zcela jistě porušením povinností.
Takže nikoliv, obávám se, že insolvenční správce rozhodně kámoš nebude.
Minule jste se zmínil, že existuje skupina tzv. úpadkových trestných činů.
Stejně jako civilní „porušení péče řádného hospodáře“ má svůj obraz v trestném činu „porušení povinností při správě cizího majetku“, odráží se neúčinné právní úkony částečně v úpadkových trestných činech, kterých je celkem šest.
Tresty a sazby odnětí svobody jsou všelijak odstupňovány, a to zhruba dle tří kritérií – dle výše způsobené škody nebo dle následků (způsobení úpadku jinému, získání prospěchu pro sebe nebo pro jiného) Některé trestné činy zkoumají i postavení pachatele.
Pro další srovnání trestních sazeb si můžeme říci, že nejzávažnější trestný čin proti životu – vražda – je oceněn v základní variantě sazbou 10-18 let, plánovaná vražda sazbou 12-20 let a určité přesně vymezené případy spadají do sazby 15-20 let. Může být udělen i výjimečný trest (20-30 let, popř. doživotí).
Trestný čin „Poškození věřitele“ spáchá ten, kdo byť i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele a způsobí tím na cizím majetku škodu, získá-li takovým činem značný prospěch, popř. způsobí-li takovým činem jinému úpadek. Trestný čin spáchá ten, kdo:
- Zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelným nebo odstraní, byť i jen část svého majetku.
- Postoupí svou pohledávku, anebo převezme dluh jiného.
- Zatíží věc, která je předmětem závazku nebo ji pronajme.
- Předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek.
- Předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti.
- Předstírá splnění závazku.
- Předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik.
Trestný čin lze spáchat i v případě, že pachatel není v úpadku a jeho hospodaření je zcela zdravé. Tresty jsou v rozsahu od zákazu činnosti až po osm let odnětí svobody. Nejvyšší sazba 3-8 let přichází v úvahu i v případě, že bude činem způsoben úpadek někomu jinému.
Trestný čin „Zvýhodnění věřitele“ lze spáchat pouze jako dlužník v úpadku. Upozorňuji, že jde o definici úpadku dle insolvenčního zákona, tzn. čin lze bez problémů spáchat ještě před formálním zahájením insolvenčního řízení! Činu se dopustí ten, kdo zmaří, byť i jen částečně uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tím na cizím majetku škodu.
Rozsah trestů je stejný jako v předchozím případě.
Trestný čin „Způsobení úpadku“ postihuje přivodění úpadku sám sobě. Činu se dopustí ten, kdo byť i z hrubé nedbalosti si přivodí úpadek tím, že:
- Činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům.
- Spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru.
- Užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem.
- Poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač je to v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům.
- Učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům.
- Byť i z hrubé nedbalosti přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů.
Některé ze skutkových podstat vidíme kolem nás dnes a denně, a to zejména mezi fyzickými osobami nepodnikajícími. Pořizování věcí, které nepotřebuji, za peníze, které nemám, gambling, vytloukání úvěru úvěrem,…
Chtěl bych se ale zastavit u podnikatelského rizika a operací, které nenáleží k pravidelné podnikatelské činnosti. Mám na to takový brutální příklad a čtenářům, kteří byli obětí některé z mých minulých přednášek se omlouvám, ale jářku, kdo má vymejšlet pořád něco novýho?
Mám továrničku na výrobu bot, mám volnou cash, a kámoš mi poradil nakoupit paletu nebo radši dvě palety bitcoinů, protože to pořád jenom vydělává. Tak jsem je za firemní peníze koupil a nestačil jsem valit voči, jaká to byla raketa. Pravda, přišel rok 2022 a cena BTC klesla na polovinu, ztráta jako prase, ale to nás, zkušené investory, nerozhází, protože jsem vyčetl, že na to vymysleli i nový slovo. Tak jsem od té doby „hodloval“ a ze spekulanta jsem se stal investorem, co mě taky zbylo jinýho, že. Pak přišel podzim 2022 a odbyt mých bot začal drhnout a zdražili mi elektriku a plyn, a taky vodboráři přišli, a najednou ve firemní pokladničce nic nebylo, tak jsem ty bitcoiny se ztrátou nakonec prodal, ale nestačilo to. Tak jsem platil zaměstnancům to nejnutnější, sociálce nic, dodavatelům jenom za krabice na boty, ale už ne za tkaničky, až se tak nějak samo od sebe stalo, že výrobce tkaniček dojel na druhotnou platební neschopnost. Posledně mi pan poručík říkal, že mám na krku jak řádného hospodáře, tak § 223 TrZ a § 224 TrZ a ještě prý taky § 241 TrZ a to jsem si vždycky myslel, že kdy je ta fabrika a ty prachy z ní moje, tak si s tím vším můžu dělat, co chci.
Je to pohádkový příběh a řádnému hospodáři se nic takového nemůže stát, ale vězte, že tresty za způsobení úpadku jsou v rozsahu od zákazu činnosti až do pěti let odnětí svobody.
Trestný čin „Porušení povinnosti v insolvenčním řízení“ lze spáchat pouze v insolvenčním řízení, ve kterém bude po zásluze potrestán ten, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Typicky se může jednat o původní management společnosti, který nekomunikuje, zatajuje písemnosti, nevydá od ničeho klíče, znemožní přístup k software apod., ale může jít např. i o osoby, které odmítnou vydat prospěch z neúčinných právních úkonů.
Tresty jsou v rozsahu od zákazu činnosti až po tři roky odnětí svobody.
Trestný čin „Pletichy v insolvenčním řízení“ lze spáchat pouze v insolvenčním řízení a míří na tři skupiny potenciálních pletichářů.
První skupina postihuje pasivní úplatkářství věřitelů, kteří v souvislosti s hlasování věřitelů v insolvenčním řízení přijmou nebo si dají slíbit v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení majetkový prospěch.
Druhá skupina postihuje aktivní úplatkářství vůči věřiteli. Potrestán bude ten, kdo věřiteli v souvislosti s hlasováním věřitelů v insolvenčním řízení poskytne, nabídne nebo slíbí v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení majetkový nebo jiný prospěch.
Třetí skupina postihuje pasivní úplatkářství osob, které mají v insolvenčním řízení výhodnější postavení než běžný věřitel, což jsou insolvenční správce, člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů.
Tresty jsou v rozsahu od zákazu činnosti až po šest let odnětí svobody. Pro skupinu pachatelů – osob ve výhodnějším postavení stanoví trestní zákoník o něco vyšší tresty, protože zákonodárce považuje zneužívání postavení v insolvenčním řízení za společensky více škodlivé.
Trestný čin „Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku“ postihuje „nepřístojné“ jednání před soudem nebo před jiným orgánem veřejné moci. Kdo odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo uvede nepravdivé nebo hrubé zkreslené údaje, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.
Jak často se tyto trestné činy vyskytují?
Dle statistiky Policie ČR byl počet úpadkových trestných činů a trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku v letech 2016-2020 plus mínus docela stabilní. „Porušení povinností“ bylo od 147 do 175 ročně. Celkový počet úpadkových trestných činů kolísal od 254 do 328.
V kovidových letech se snížil obecně počet všech trestných činů, např. v roce 2021 bylo evidováno jen 76 % skutečnosti roku 2019.
Statistiky let 2021 a 2022, i když tady ještě statistika za celý rok nebyla uzavřena, vykazují nižší hodnoty námi sledovaných trestných činů. Např. porušení povinností bylo v roce 2021 evidováno jen 26krát, v roce 2022 (za prvních jedenáct měsíců) „již“ 98krát, ale je to stále o dost méně než před covidem.
Naopak trestný čin „porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku“ se dříve ve statistikách vůbec nevyskytoval, ale v roce 2021 je v evidenci 24 případů a za neúplný rok 2022 je to již 245 případů! Tady jsou asi tak dvě možnosti. První možností je fakt, že si vyšetřovatelé a soudy všimli, že tento trestný čin existuje. Druhá možnost je chyba v evidenci. Ale zatím jsem policejnímu řediteli nevolal, aby si zkontrolovali ty Excely…
Trestní rizika jsme tedy vyčerpali?
Téměř ano s jednou výjimkou, a tou je trestní odpovědnost právnických osob. To je zajímavá věc, v našem právním systému relativně nová a zrovna teď aktuální, viz potíže Metrostavu.
A protože to dneska moc zábavné nebylo, tak bychom ještě mohli přihodit možnosti, jak člen voleného orgánu může eliminovat nebo aspoň snížit různá rizika.
Rozhovor s Ing. Karlem Jelínkem, MBA, LL.M., vedla Mgr. Lenka Gecková